Statkářka pěstuje…
Když jsme se nastěhovali na statek, první co jsem udělala, bylo zasazení pár bylinek kolem nového bydlení. Bylinky jsou nenáročné a dělaly nám první rok velkou radost. Nejdřív jsme se kochali očima a nosem a na podzim byly tolik vhodné při nachlazení a pro prohřátí celého těla.
Ale já toužila po vlastní zelenině. A hned teď. Netrpělivá statkářka si dupla a pan statkář ochotně zryl malinký záhon v louce. No co myslíte, traviny během léta rychle zaplevelily to málo a z úrody mnoho nebylo. Tak jsme si to zkusili no.
Další rok jsem si našla místo jinde, vytvořila bylinkovou skalku a pod ní na malé ploše zasela pár salátů, kadeřávků a ředkviček. Jó kdyby tak děti ten kadeřávek jedly. No nic, tak aspoň občas na večeři s panem statkářem jsme si udělali nějakou zelenou dobrotu. Ale bylinky dělaly radost opět celou zimu.
V loňském roce jsme se dohodli, že by to opravdu chtělo něco pořádnějšího. A že přece když máme takového prostoru, měli bychom si většinu sezónní zeleniny pěstovat sami. Pan statkář na jaře nelenil a opravdu stvořil obrovský záhon. Hurá! Rajčata konečně nebudou v těch hnusných plastových pytlích. Od jara jsme měli plné ruce práce se sazeničkama. Naše milovaná rajčata byla všude na oknech i pod okny a čekalo se na vhodné podmínky pro sázení ven. Konečně jsme se dočkali. Sluníčko pálilo a my se z něho těšili a v tričku sázeli rajčátka do nového záhonku. Zasadit, zalít a hlídat před slimáky a jinou havětí. Jenže ten týden bylo nějak moc slunečno a sucho. Po prvních dnech slunce sazeničky spálilo natolik, že bylo jasné, že už se nevzpamatujou. Tak aspoň ty salátky lezou, a řepa a mrkvičky začaly vykukovat. Na tak velký záhon ani nebylo dost sadby a tak jsme to zaplácli bramborami a vyseli semena dýně. A uvidíme co z toho bude.
Nějaké sazeničky rajčat přece jen přežily a začaly růst. A jarní tepla přešly v květnové deště a všechno krásně rostlo. Teda jen tam, kde nebyl mokřad. Tam kde bylo moc vlhko, to buď hnilo a nebo se tam vymnožilo tolik slimáků, že úroda mizela dřív než se objevila. Nejvíc mi bylo líto cuket. Rostlinka obrostlá cuketkama, ale jedna vedle druhé byly sežrané slimákama. Nakonec se počasí přeci jen uklidnilo. Déšť se ustálil na letních občasných přeháňkách a slunce zachraňovalo, co se dalo. Přeživší rajčata chytla plíseň a z úrody nebylo snad ani jedno hezké rajče. Brambory to zvládli do zdárného konce, ale s minimální úrodou. Saláty už jsme sklidily a zbytek šel do květu. Červená řepa se kulatila a některá se ze záhadných příčin objevila vytažená ze země. Hrášek děti ozobaly dřív než jsem si stihla všimnout. Bylinky okolo záhonu začaly divočet a rozrůstat se všude možně. Cukety se umoudřily a nakonec vyplodily slušné množství pro okamžitou spotřebu naší rodiny. A dýně? Ty pohltily zbytek záhonu. Plazily se všude. A kde jsem je nechtěla, musela jsem je směřovat nebo odstřihnout. A úroda byla obrovská pro uskladnění na celou zimu. Jó loni to byl dobrý rok.
A letos to zkusíme znovu a ještě lépe. Zakládáme totiž nový záhon. Tentokrát chceme zkusit záhon metodou bez rytí. Inspirovali jsme se v knize Zahradničení bez rytí. Takový záhon se udržuje bez plevelů mulčem, a protože se neryje, zachovává si více vlhkosti a stálejší teplotu. Důležité je ale každý rok dodávat živiny kompostem. A jak kompostujeme, o tom zase příště.
