Rok 2021 byl úžasný, náročný, plný lásky a objetí a taky plný křiku a únavy.
Do roku 2021 jsme vstoupili jako čerstvě šestičlenná skoro sedmičlenná rodina. Ze zvířat nám zbyla jediná koza, 4 slepice a pes Vendelín.
Hned v lednu se nám podařilo dokončit krbová kamna v obývacím pokoji. Byla to veliká úleva. Pro mě, že jsme měli alespoň v obýváků teplo téměř vždy a pro Vojtu, že jsem si tolik nestěžovala, že zatápí pozdě (nebo vůbec).
Očekávání našeho pátého potomka přinášeno hodně starostí. Jak se vejdeme do mini-ložnice s dvěma malými dětmi (naší čtvrté statkářce byly 3 měsíce, když jsem znovu otěhotněla) a jak zvládnout starší děti, domácnost, práci a zvířata? Nemluvě o práci všude okolo domu a na zahradě. Nakonec začala padat vážná rozhodnutí, která nám dost ulehčila žití.
Jako první bylo rozhodnutí zrušit chov koz. Jelikož nám od loňska zbyla jen Žofka a bylo jí samotné smutno, tak to bylo rozumné a hned v lednu jsme ji darovali jinému chovateli. Jako druhé rozhodnutí bylo, zaměřit se na chov slepic a tedy jsme se pustili do stavby pořádného kurníku. To bylo na jaře. A do třetice jsem si vydupala další velkou skříň, jelikož úložných prostor není nikdy dost.
Jaro přešlo v léto. Páté kvítko se narodilo v červenci. Bylo to opravdu náročné období. Mít stále doma 3 malé děti, batole a novorozence bylo – jak to jen popsat – velmi intenzivní! Krásné počasí jsme si užívali na zahradě a hodně jsme odpočívali. Nešlo to jinak. Vojta a obě mamky mi dopřáli, že jsem nemusela vařit a starat se o starší děti. I tak nastal bod zlomu, kdy jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde.
Barák jak hora, ale my obýváme jen asi čtvrtinu. V zimě plíseň a zima, starý kotel na uhlí (i když netopíme uhlím), stará okna a dveře, kterými fouká tak, že závěsy povlávají, na podzim plno myší, které hledají útočiště v tom relativním teple. A do toho pět malých kvítek, která nemají pokoj nýbrž jakousi provizorní noclehárnu v podkroví. Prostě toho bylo dost, a tak jsem to na pana statkáře navalila všechno najednou. Chudák.
A tak jsme spolu přemýšleli co dál. Prodat statek? A kam bychom šli, do bytu? Koupit domeček, starý nebo postavit nový? Až jsme nakonec uviděli to řešení, které tu bylo vždycky! Prodáme zahradu pod domem a z peněz z prodeje zrekonstruujeme druhou část domu, kam se nastěhujeme do hotového. Žádné bydlení na staveništi. Ha!
Na konci léta jsme začali sondovat, jestli je to reálné, kolik bychom z toho mohli mít a jestli by měl někdo vůbec zájem. No co vám budu… Pozemků je velký nedostatek a jejich ceny jsou dost vysoko. Tak že by byla ta správná doba? Září a říjen jsme strávili hledáním zájemců, zvažováním cen a taky úřadováním přes geodetické vyměření až ke změnám v katastru.
Do toho jsme neplánovaně vzali syna ze školy do domácího vzdělávání. Bylo to pro mě psychicky těžké období, protože když vidíte, že máte nespokojené dítě, trápí vás to stejnou měrou jako jeho. A rozhodnout za dítě, co dál, je velmi složité. O tom třeba někdy napíšu jiný článek.
V listopadu jsme prodělali covid a to byla poslední tečka k rozhodnutí vzdát se chovu slepic. I ty jsme rozdali známým, kteří slepice chovají. Doufáme, že třeba jednou nastane období, kdy budeme mít sílu i prostředky se k hospodaření vrátit, ale momentálně je to nad naše síly. (Ano, mít slepice je docela snadné. Pokud nebydlíte u lesa, kde žije liška a u pole, kde lítá jestřáb.) Ach, ta krásná divočina za domem.
No a tak jsme vstoupili do adventu plni očekávání, jak to dopadne s naším snem prodat-zrekonstruovat. Našli jsme vážné zájemce a postupně se krok po kroku blížíme k prodeji. Začínáme dělat rozpočet a vymýšlíme, jak bude to naše nové (staré) bydlení vypadat. Co je pro nás důležité a co ač nedůležité bychom si rádi dopřáli.
A proč vám to všechno píšu?
Rozhodli jsme se s vámi naši rekonstrukci sdílet. Věříme, že se nám povede vytvořit domov našich snů a útulné bydlení pro našich pět kvítek. A doufáme, že by naše příspěvky a naše vzkazy do světa mohly někoho zajímat a třeba i inspirovat.
S láskou a přáním krásného na zážitky bohatého nového roku 2022.
Vaše statkářka Petra
