Když jsme se nastěhovali na statek, toužili jsme po co největší soběstačnosti, takže chov slepic byl jasný další krok. Po bývalém majiteli tady zůstal provizorní kurník a něco jako výběh. Takže stačilo koupit pár slepiček a bylo.
První rok jsme zjistili, že výběh u lesa není žádná výhra. Sice jsme slepičky mohli vypouštět do divočiny na hrabanou a za odměnu jsme denně nacházeli vajíčka. Ale ke konci zimy se to nějak zvrtlo a slepice začaly dělat průzkumné výpravy. Přestože máme velký pozemek, stejně raději chodily k sousedovi na zrní. A než přišlo jaro, začaly mizet uplně. Možná to nějak souviselo s tím, že myslivci na našich pozemcích chodili kontrolovat liščí noru?
Poučili jsme se a další sezónu jsme udělali velký výběh pro kozy, kam jsme měli v plánu vypustit na trvalo i slepice. Podle diskuzí na chovatelském webu jsme pořídili ovčí pletivo s malými oky v dolní části. Prý že tím slepice neprolezou. No prvních pár dní fakt ne. Pak na to ale přišly a bylo jim uplně jedno, že tam nějaké pletivo je. Nebyl čas ani peníze vymýšlet jiné řešení. Prostě jsme to tak nechali. A v zimě nás čekal další nepřítel. Kromě lišky k nám na oběd začala chodit kuna. A něco si odneslo i kohouta.
Další rok už jsme šli na jistotu a sic menší, ale poctivý výběh z jemného pletiva, kterým slípky neprolezou, jsme udělali. Kurník jsme přebudovali tak, aby tam nevklouzla ani malá lasička a těšili jsme se na pořádnou sezónu šťastných slepic. Ta se ale zase nekonala. Nějaká vajíčka byla a slepičky byly po určitou dobu šťastné, jenže si naše krásky vyhlédl jestřáb a nakonec se i párkrát odvážil zaútočit. A aby toho nebylo málo, paní kuna se rozhodla, že když se ke slepicím nedostane v noci, zkusí to přes den. A bylo vymalováno. Z desítky slípek nám do další sezóny zbyly čtyři.
Loni jsme začali budovat nový kurník v úplně jiném místě pozemku, blíže k vesnici. Slepice jsme nechali žít si vlastním životem. Většinou nikoho neobtěžovali (až na moje záhony), a tak jsme je nechávali být s tím, že až bude kurník s výběhem, tak je tam nastěhujeme. Během této doby se slepice rozhodly, že našeho lesíku a louky mají dost a každé ráno jsme je viděli, jak si to štrádují po příjezdové cestě k silnici do vesnice. No co, sousedi mají oploceno a kurník už nebude dlouho trvat.
To jsme se jednou daly s paní sousedkou do řeči. Ona obdivovala naši chaloupku-kurník a u toho mi vyprávěla sobotní příhodu. Ráno připravila oběd a jela na nákup. Syna zainstruovala, ať je na oběd doma, že bude slepice na paprice a odjela.
Za hodinu telefonát od syna: „Mami, co dělá slepice v kuchyni?“
„Vždyť jsem ti říkala, že bude k obědu!“
„Ale živou!?“
Nechci vědět, jak dlouho ji z domu dostávali a bála jsem se zeptat, jestli slepice uvnitř nechala i nějakou nadílku. Tak jsem se se sousedkou skrz omluvy zasmála a radši pelášila domů spočítat slepice. 😀
Jednou se k chovu slepic jistě vrátíme!
