Z našich pěti kvítek máme zatím jen jednoho školáka. Nejstarší B. je ve druhé třídě. Možná jste někteří zaznamenali, že loni na podzim (tedy na začátku druhé třídy), jsme přesunuli B. domů a už nám to zůstalo. Někteří se ptali, co nás k tomu vedlo – doba covidová? Vůbec ne! Sami neznáme přesné důvody, proč se dělo, co se dělo. Prostě jsme nebyli spokojení a přestože B. neříkal nic a nebo nespokojenost nevyjadřoval slovně, my jsme viděli, jak ztrácí chuť a motivaci se učit. Během pár týdnů se přestal usmívat, ztratil energii a když jsme se ptali, co by chtěl dělat (hrát si, jít ven,…) jen ležel a koukal do stropu. Úkoly do školy dělal s čím dál větší nechutí a ztrácel zájem o cokoliv ve spojení se školou.
Trápilo nás to. Věděla jsem, že je něco špatně, ale nebyla jsem schopná přijít na to, co. Nechala jsem si B. doma s nachlazením a už se do školy nevrátil. Hledala jsem příčinu synovy nespokojenosti, ptala jsem se jeho, třídní učitelky i rodičů ostatních dětí. Ptala jsem se mojí mamky, jestli si jen něco o B. nevymýšlím. Ale i blízké okolí pozorovalo jeho změnu.
Zvažovali jsme změnu školy. Ale báli jsme se, že s jeho povahou (kdy si těžko zvyká na změny) by to nepomohlo. Nakonec jsme ho přepsali na školu, kde mají s domácím vzděláváním zkušenosti a k pololetnímu přezkoušení donesete portfolio (tedy je na nás, jak ukážeme, co jsme se doma učili a jak). Při přepsání B. na tuto novou školu jsem hned avízovala, že má k věcem souvisejícím se školou velký afekt a že ho chci nechat být, dokud nezačne projevovat zájem o učení sám. Paní učitelka s tím souhlasila a domluvili jsme se, že se setkáme v lednu na „přezkoušení“ a popovídáme si, jak to s B. vypadá.
Po pár týdnech doma, kdy jsem po něm nic nechtěla a nechala ho dělat co chce, se začal vracet k normálu, jaký jsme znali. Ze začátku hodně koukal na pohádky a nebo jen tak bloumal po domě. Postupně bylo vidět, že se začíná nudit a chtěl by nějakou větší akci nebo zábavu. Občas se mi povedlo ho přesvědčit, ať jde ven (hlavně pak, když napadl sníh) nebo si vymyslel nějaké vyrábění. Když jsem dětem četla pohádky, ptala jsem se, jestli by chtěl třeba část přečíst. Ale setkala jsem se vždy se silným odmítnutím. Začínala jsem přemýšlet, jestli bych neměla pomalu vytvářet jemný nátlak, aby se konečně začal vzdělávat, jako ve škole. Nakonec jsem se udržela a nechala ho dál být. Stejně měli přijít vánoční svátky, tak co ho otravovat.
Po novém roce to přišlo samo. Každý den vytáhl knížku nebo časopis a sám od sebe začal vyhledávat věci, které celý podzim sabotoval. Začal opět číst, společně jsme vymysleli, že si bude psát deník a vytáhnout pracovní sešit už nebylo nic, kvůli čemu by naštvaně odcházel. Najednou chtěl vědět! Vrátila se jeho vnitřní motivace učit se! Vrátil se jeho elán a chuť do života!
A tak spolu doma žijeme. Občas si jen povídáme a hledáme informace v knížkách a na internetu. Občas spolu vaříme a píšeme recepty. Někdy si hrajeme a vyrábíme. Někdy hraje B. na pc a někdy kouká na pohádky nebo zajímavá videa. Pomáhá mi v domácnosti a starat se o mladší sourozence. Chodí na kroužky, které ho baví. A občas jen bloumá po domě nebo venku a třídí si myšlenky a přemýšlí o světě. To pak často přijde a zeptá se mě na něco, na co pak hledáme odpověď.
Nevím jestli to dělám správně! Ale vím, že takhle nám je dobře!
