Dělat si radost

Dnes jsem si udělala radost.

Není to k svátku žen, ani k jiné události.
Prostě jen tak.

Pan statkář mi skoro nikdy nepřinese kytku ani jiny dáreček.
Ale můžu si za to sama. Když jsme spolu začali chodit, tak jsem byla ten typ holky, který nepotřeboval a vyloženě nechtěl být obdarováván hmotnými dárky a květinami. A svátek svatého Valentýna? No fuj…
Jako důkaz lásky mi vždy stačila pozornost toho druhého.

Čím jsem starší, tím (k smůle mého muže) víc toužím po malých hmotných dárečkách. Ne proto, že bych po něčem toužila, ale abych viděla, že si na mě vzpomněl.

A on vzpomene.

Pokaždé, když ví, že jsem celou noc vstávala a kojila, tak mě ráno nechá dospat a vypraví děti do školky.
Pokaždé, když prosím o pomoc s mými projekty (na zahradě), tak se do toho s láskou vrhne.
Pokaždé, když se mi nechce vařit, tak se spokojí se studeným obědem a neřekne nic.
Pokaždé když nemám sílu jet na nákup sama, jede se mnou.
Pokaždé, když si chci jít během dne odpočinout, tak slyším, jak se snaží tišit děti, abych měla klid.
Pokaždé, když brečím, je tu pro mě.
Pokaždé, když to potřebuji slyšet, tak mi řekne ‘miluji tě’.

Dnes jsem nedostala kytku a možná ji nedostanu ani na naše výročí ani na svůj svátek, ale mě to nevadí.
Protože mi stačí, že mám vedle sebe toho správného člověka!

A pokud jste milé ženy dnes nedostaly květinu, vzpomeňte si na všechny drobnosti, které pro vás dělají ti, co vás milují. To je víc než květina.